Některé výpovědi přicházejí potichu. Ne proto, že by se ve firmě „nic nedělo“, ale proto, že se důvod dlouho nepojmenoval nahlas. A často to nejsou ti nejhlasitější, kdo odcházejí první. Naopak – bývají to stabilní lidé, kteří roky drží kvalitu, nejsou konfliktní, nepůsobí problémy a prostě fungují. A pak jednoho dne oznámí odchod a okolí má pocit, že to přišlo „z ničeho nic“.
Jenže ono to z ničeho nic nebývá. Důvod často dlouho bublá pod pokličkou. A právě tam se objevuje nedocenění – tichý problém, který nevypadá dramaticky, ale ve výsledku může firmu stát ty nejcennější lidi.
Tuhle větu nám nedávno řekl jeden uchazeč. Říkejme mu Standa. Po dvaceti letech u jednoho zaměstnavatele se rozhodl odejít. Standa přitom není problémový zaměstnanec – naopak. Je loajální, má dvacet let zkušeností, dvacet let spolehlivě pracuje pro jednu firmu, nemá absence a je na něj spolehnutí. A přesto začal přemýšlet o odchodu. Ne kvůli konfliktům s někým v práci ani kvůli mzdě, ale kvůli něčemu mnohem nenápadnějšímu: kvůli pocitu nedocenění.
Standa není výjimka. Je to přesně ten typ člověka, kterého firmy často berou jako „jistotu“. A právě proto se na něj někdy přestane myslet. Dlouhodobá spolehlivost se totiž může nepozorovaně změnit v očekávání, že „to tak bude navždy“ a že je to „prostě jistota".
Nedocenění je jeden z nejčastějších důvodů, proč dobří lidé odcházejí – a přitom je těžké ho zachytit včas. Většinou totiž nejde o jeden velký problém, ale o postupné skládání malých situací, které se opakují. Typicky to vypadá tak, že zaměstnanec odvádí kvalitní práci, často i něco navíc, ale nedostává zpětnou vazbu, uznání ani pocit, že to někoho zajímá.
Nejde většinou o velký problém. Ale mnoho malých momentů:
A právě tohle je ten nenápadný moment, který se firmám špatně měří — ale lidé ho cítí velmi přesně.
Když se nedocenění opakuje, začne se pomalu měnit i chování zaměstnance. Ne hned, ne dramaticky, ale postupně. Většinou nastává tento scénář:
A pak přijde moment, který firmu zaskočí. Ten spolehlivý člověk řekne:
„Rozhodl jsem se odejít.“
A vedení nechápe proč.
Vedení často opravdu nechápe, protože nedocenění je málokdy nahlas komunikované. Mnoho lidí si o uznání neřekne – nechtějí působit jako ti, kteří „vyžadují pozornost“. A tak se to ve firmě tváří jako pohoda… až do chvíle, kdy přijde výpověď.
Lidé v práci nepotřebují každý měsíc medaili. Ale potřebují vědět, že jejich práce má smysl a že ji někdo vidí. A že zaměstnavatel ví, kdo za tou kvalitní práci stojí.
A to je přesně ono. Uznání nemusí být velké, nemusí být drahé a nemusí se dít denně. Důležité je, aby bylo konkrétní, férové a včasné. Často stačí jednoduché: „Díky, všimli jsme si. Pomohlo to. Má to dopad.“
Nedocenění je tichý problém mnoha firem. Nevypadá dramaticky. Ale stojí firmy ty nejlepší zaměstnance. Protože pracovní poměr je o vztahu lidí v zaměstnání.
Možná ve vašem týmu právě teď sedí někdo, kdo už 10 nebo 20 let odvádí skvělou práci. A možná jen čeká na jednu větu:
„Díky. Vážíme si toho, co děláš.“
Zaměstnavatelé, Nezapomínejte pochválit zaměstnance, když si to zaslouží. A i kdyby to nebyli ti nejlepší zaměstnanci, ale byli vůči firmě loajální , tak je za to také pochvalte. Protože pochválit či ocenit zaměstnance, o které stojíte , stojí tak málo 🙏, ale má obrovskou váhu.
Mohlo by vás zajímat:
tř. Kosmonautů 1288/1, 779 00, Olomouc
Teichmannova 500/56, 779 00, Olomouc
IČ: 05601673
Komentáře / 0